instagram facebook
en de

Vyprodáno – Praha potřetí hostila kapelu Thornhill

Vyprodáno – Praha potřetí hostila kapelu Thornhill

Klub za klubem — po úspěšných loňských vystoupeních se Thornhill vrátili do Česka ve své dosud nejsebevědomější podobě. Aktuální deska Bodies, která tvoří jádro jejich probíhajícího turné, posunula kapelu o krok dál – směrem k sofistikovanějším aranžím, větší hloubce a vizuální soudržnosti. Tento ideový vývoj odráží jejich snahu o větší uměleckou svobodu a zralost, ale také reakci na vyhoření a personální změny, které kapelu donutily přehodnotit svůj směr.

Kapela uvádí, že s novým albem chtěla opustit „pečlivě vybudované“ koncepční vrstvy předchozího alba anehonit se za bezchybností. Témata alba se točí kolem ztráty identity, tlaku na dokonalost a tělesnosti jako metaforě pro duševní bolest.

Na albu se objevují prvky, které kapela dosud do té míry nezdůrazňovala: kombinace heavymetalové razance, vokální intenzity, ale také ambientních či elektronických pasáží a momenty připomínající shoegaze nebo nu-metal. Celkově Bodies představuje pečlivě tvarovaný kontrast a kompoziční dospělost.

Večer dotvořily dvě výrazné australské formace – Bloom a Ocean Grove, které společně zkompletovaly program s logisticky precizní dramaturgií: od subtilního začátku po naprostou hudební absorbci.

Bloom

Na pódiu působí klidně, ale napětí v hudbě se dá krájet. Pětičlenná formace Bloom patří k aktuálně nejpodnětnějším příspěvkům metal-/hardcore scény Down Under*.

Na první poslech působí Bloom jako klasický produkt moderní australské heavymusic scény, která už léta plodí kapely schopné obstát i na světových pódiích. Ve skutečnosti ale jejich rukopis přesahuje žánrové hranice – stojí někde mezi sklíčeností post-hardcoru a strukturální přesností metalcoru.

Debut Maybe In Another Life (2024) mimo otevření cest za hranice domoviny, přinesl introspektivní příběh o ztrátě a vnitřní rekonvalescenci, zatímco novinka The Light We Chase (2025) rozvíjí tento narativ do podoby katarze – přijetí, pochopení a znovuzrození.

Jejich set působil jako pomalé otevírání dveří do hlubšího prostoru – skladby se rozvíjely pozvolna, s důrazem na melodii a lyriku.

*Sláva výrazu přišla hlavně díky písni Men at Work „Down Under“ z roku 1981. Označuje kapely pevně vpletené do australské hudební kultury, aktivně se v ní angažující a spoluutvářející její zvukový profil – podstatou není jen geografický původ, ale skutečné zapojení do tamní hudební komunity.

Ocean Grove

Po melancholičtějším preambule přišli Ocean Grove s diametrálně odlišnou energií. Sami svůj zvuk označují jako „Odd World Music“ – tedy něco, co je hybridem a unikátem. V jejich repertoáru se setkáváme s všelijakými formami metalu, ovšem rozpoznali bychom tu i prvky hardcore punku, grunge, rapu či elektroniky. 

Jsou reprezentativní pro moderní australskou scénu, která se nebojí vybočit z konvenčního rámce – jsou arbitrární v žánru, což je činí zajímavými. Kapele se podařilo prorazit i mimo Austrálii – i když stále ještě spíše v rámci heavy-/metalscény, než mainstreamu.

Frontman Dale Tanner vládne pódiu s charismatem, které připomíná éru raných Deftones – trochu dekadentní, trochu teatrální, pokaždé autentické.

Thornhill 

Architects, Parkway Drive nebo The Plot In You. S těmi a mnohými dalšími kapela Thornhill během dekády svého působení vystoupila. Thornhill jsou jednou z mála australských kapel, které dokázaly získat globální uznání bez velkého komerčního tlaku. Kapela se formovala ještě během studia na střední škole a skrze výhru v soutěži Triple J Unearthed se jim hbitě podařilo dostat do uvědomění australské scény. Mají silné domácí i mezinárodní ambice – vyprodaná turné, podpora hudebních velikánů i rostoucí globální publikum.

Thornhill mají silný smysl pro estetiku a sám frontman opakovaně podotýká, že usilují o to, aby hudba společně s vizuální stránkou působila jako komplexní a mnohovrstevnatý filmový zážitek, přesahující rámec standardního koncertního vystoupení. Například předposlední album Heroine (2022) bylo inspirováno kinematickou atraktivitou starého Hollywoodu – každá skladba měla symbolizovat jinou „film-noir“ scénu a charakter. Videoklipy bývají velmi stylizované – často kombinují surreální obraznost a filmový minimalismus. Jejich výrazný vizuální přístup značně podtrhuje hudební posun a identitu kapely.

Kapela naživo operovala s vysoce sofistikovanou dynamikou – střídala křehké, introspektivní momenty s intenzivními temperamentními výbuchy. Jacob Charlton dominoval pódiu svým expresivním vokálem, zatímco instrumental vytvářel téměř symfonickou tapiserii. Jeho hlas připomíná směsici Matt Bellamyho (Muse), Chino Morena (Deftones) a Sam Cartera (Architects) – což je v rámci jejich hudebních tendencí dosti netypické.

Večer nabídl tři různé pohledy na novodobý metalcore – od introspektivního rozjímání přes divokou nespoutanost až po architektonicky přesný výkon hlavních aktérů. Potvrdil, že současná scéna v oblastech tvrdší muziky dokáže být rafinovaná, aniž by ztrácela svou dravost.

Text: Marii Saláková

Foto: Zuzana Sosnovská

Zveřejněno: 27.10.2025