Rozhovor s Sterbhaus

Stockholmští metaloví veteráni Sterbhaus oznamují nové album Next Akin to Chaos. které oficielně vyjde 21. listopadu.
Alan – Ahoj bando, tak jste zpět.
Marcus - Hej hej! Díky! Co říci? – KONEČNĚ! Už je to docela dlouho, co pracuji ve stínu, a to vás štve a vyčerpává – takže konečně to všechno mohu vypustit ven. Je to osvobozující.

Alan – Pro naše čtenáře mohl by jsi kapelu přiblížit?
Marcus - Existujeme od roku 2007. První „opravdové“ dlouhohrající album jsme vydali v roce 2013. Sterbhaus začínal jako pohodová pětičlenná kapela s ne příliš vysokými ambicemi – víte? Hlavně jsme se chtěli dobře bavit, hodně pařit, psát chytlavé písničky a nebrat se příliš vážně. Někteří členové prostě chtěli být i v dalších kapelách (obvykle byli aktivní alespoň ve třech kapelách najednou), kde by hráli i na další nástroje, než na jaké byli zvyklí, takže Sterbhaus byl použit jako takový ventil. Chvíli trvalo, než jsme se vyvinuli. Po prvním albu jsme se zbavili všeho, co nás dělalo méně vážnými. Ponechali jsme určité gro co nás dělá jedinečný  – a to byl kvalitní metal s nádechem humoru a temného vtipu. Od té doby jsme vydali spoustu velmi unikátních a zábavných hudebních videoklipů, absolvovali turné s Vader, Melechesh a Shining. Hráli na festivalech jako Rock Harz, Metaltown, Blastfest atd. V roce 2015 jsme vydali album s názvem „New Level of Malevolence“, které bohužel potkalo několik problémů, jako jsou zrušená turné, zakázaná videa a propagační agentury, které nás pěkně zpackaly. To vedlo k tomu, že kapela nakonec sklouzla k jakési nedobrovolné pauze, která následně vedla k jejímu víceméně rozpadu v roce 2019. Od té doby jsem si slíbil, že udržím plamen Sterbhausu hořet, dokud nevyjde další album – a právě tam se momentálně nacházíme.

Alan - Kterými kapelami současný hráči prošli?
Marcus - Před Sterbhausem jsem asi deset let měl one-man projekt s názvem Elvira Madigan, kde jsem vydal pár alb, a také jsem byl několik let členem Shining. Erik Röjås hrál v Decadence a Ondskapt. Jimmy byl členem dnes již docela úspěšné domácí kapely Skitarg, ale měli jsme štěstí, že nehrál s moc jinými interprety, protože jeho mozek byl tehdy zaměřený výhradně na Sterbhaus 😉

Alan – Vy jste začínali jako pětice, teď hrajete ve třech. Lze nám i toto odhalit?
Marcus - Přechod z pětičlenné na čtyřčlennou sestavu byl způsoben odchodem zpěváka před prvním albem a já jsem se pak ujal zpěváckých povinností kromě hraní na basu. Můj zpěv a texty více odpovídaly druhu hudby, kterou jsme psali, a Daniel (předchozí zpěvák) se chtěl soustředit na svou druhou kapelu, ve které měl přirozeně mnohem větší tvůrčí svobodu. Takže to byl přirozený přechod. Přeměna na trio byla způsobena tím, že náš dlouholetý kytarista Simon po vzájemné dohodě odešel, protože skladby pro něj byly příliš složité. I když jsme ho neradi museli propustit - v podstatě on i zbytek kapely trpěli, takže to bylo nevyhnutelné. Chtěli jsme druhého kytaristu, který by nahradil Simona, ale výběr byl omezený, prostě jsme žádného nemohli najít. Obávám se, že to pravděpodobně souviselo s tím, že jsme se vyvinuli k hraní hudby, která byla pro většinu kytaristů příliš složitá a náročná, než aby se ji chtěli učit. Hlavními skladateli jsme byli vždycky Jimmy a já, takže to hudební stránku tolik neovlivnilo. Simon možná reprezentoval určitý nádech death metalu, ale kapela se od něj v té době už odkláněla.

Alan – Svou tvorbu máte v thrash, death, black – proč jste si nezvolili jeden žánry? Mě osobně to nevadí, je to pestřejší.
Marcus – Dělat to jinak, je vlastně ono. Kapely, které vyberou jeden žánr, mi přijdou dost nudné a to je asi důvod, proč mi dnešní scéna přijde buď směšně úzkoprsá, nebo jen obecný cirkus. Mělo by jít spíše o to, dělat metal, jaký dokážete – a dělat věci, které sami považujete za svou dokonalou formu vyjádření, místo abyste se drželi velmi specifických žánrů nebo se snažili kopírovat svou oblíbenou kapelu. Pro nás šlo vždycky o to, jaký druh metalu nám při psaní jde přirozeně. Naše písně dost přehnaně vylepšujeme a pilujeme, ale nakonec nezáleží na tom, jestli je píseň heavy metalová, thrashová, death metalová, progresivní nebo dokonce obsahuje náznaky black metalu. „Skladba je král“, takže jakékoli riffy, které vzniknou, diktuje konečný výsledek. Nic jiného.

Alan – Pokud vezmeme každé album zvlášť. Kde který žánr převládá?
Marcus - Nikdy by mě nenapadlo analyzovat alba takhle! Takže by to mohla být zábava. No, myslím, že první demo s názvem je tak trochu optimistické, zaměřené na göteborský death metal. Musíte si uvědomit, že jsme prostě šli do studia Abyss, pařili a nahráli pár věcí a dělali jsme to bez jakéhokoliv úmyslu, než se bavit.
Druhý počin „Hits for Dead Kids“, který je tak trochu plnohodnotným demo albem, pokračuje ve stejném duchu, ale hrajeme tu o něco lépe a slyšíte náznaky progresivních a thrashových prvků, které se začínají objevovat díky tomu, že skládání písní je více rozděleno mezi členy.
„Angels for Breakfast… And God for Lunch“ je první opravdové album a představuje velký skok v kvalitě a úsilí ve srovnání s předchozími vydáními. Pro nás je to v podstatě znovuzrození. Stále je tu humor a určitá dávka göteborského zvuku díky sestavě, která album napsala, ale nebyla plně zapojena do jeho nahrávání, ale je to tlumené a mnohem vyváženější. Tohle je také můj debut jako zpěváka v kapele a protože nemám specifický death metalový growl jako Daniel, připadá mi, že toto album zní spíš jako „Metal Deluxe“, kterou jsme si vymysleli o pár let později. Je to přímočařejší, poměrně moderní thrash/death s několika štědrými flirty s jakýmkoli žánrem v metalu, který jsme považovali za hodnotný.
„New Level of Malevolence“ je monstrózní album a první, u kterého si myslím, že jsme se zbavili posledních zbytků demo let kapely a toho göteborského zvuku. Je to díky tomu, že jsme s Jimmym byli hlavními skladateli a nikdy jsme tyhle věci moc neměli rádi. V podstatě jsme na tomhle albu vytesali to, co Sterbhaus je, a je to těžké, mnohem agresivnější a ne tak uhlazené jako předchozí album – což byl záměr. V podstatě je tu všechno v té době vytočeno na maximum a je to velmi intenzivní, progresivní a docela masivní – ale také docela extrémní, takže jsme se rozhodli, že po tomto albu nebudeme věci tímto směrem dále posouvat. Tady se moderní setkává s retro a nezní to jako nic z toho. Někteří říkají, že je to spíš teutonské. Je to pro nás okamžik, který definoval „Metal Deluxe“.
„Krampusnach EP“ bylo vlastně zamýšleno spíše jako propagační trik. Zpočátku jsme ho vydali pouze digitálně a každý prosinec jsme ho rozdávali zdarma ke stažení – protože se jednalo o vánoční EP. Obsahuje pouze jednu epickou píseň (titulní), instrumentální, docela zvláštní a veselou hravou píseň a coververzi písně od Spinal Tap. Titulní skladba je svým vyprávěním, dramatickým přístupem a změnami tempa docela fantastická. Je rozhodně docela těžká a progresivní a místy i uvolněná, což v písni poskytuje více prostoru – což jsme si sami užili – a na což jsem myslel i při produkci našeho nového alba „Next Akin to Chaos“.
„Necrostabbing at Göta Källare – Live in Stockholm“ je naše živé album nahrané v roce 2015 v době „New Level of Malevolence“ – takže je to docela podobné původnímu albu.

Alan – Máte i skalní (ortodoxní) příznivce. Které alba, nebo které žánry co hrajete mají nejraději?
Marcus - To vlastně nevím! Haha – no, někteří lidé se nám na sociálních sítích objevují častěji než jiní – což je bohužel v dnešní době jediné místo, kde můžeme s fanoušky komunikovat. Zatím se zdá, že „New Level of Malevolence“ je naše nejoblíbenější album. Pokud jste naši kamarádi z demo let, zdá se, že „Angels for Breakfast…“ je naše nejoblíbenější album.

Alan – Za sebou máte 6 alb, pokud počítám i demo snímky. V listopadu oficiálně bude venku album sedmé. Rozdíly mezi alby? A Next Akin to Chaos je jaké? 
Marcus - Myslím, že jsem rozdíly mezi alby probral v předchozí otázce. Ale pokud máte na mysli rozdíl mezi „Next Akin to Chaos“ a všemi předchozími, pak bych řekl, že je to mnohem „kompletnější“ a dokonalejší album od Sterbhause, a to jak produkčně, tak vyváženě. Písně jsou obecně delší, je to dobře napsaná a provedená hudba, jak jen jsme kdy mohli vytvořit – aniž bychom podlehli zatuchlým studiovým produkcím. Rovnováha mezi tím, aby album zůstalo živé, vitální a zároveň organické, a zároveň aby znělo co nejsvěžeji a nejlépe, byla něco, na co jsem se při produkci opravdu zaměřil. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná časová omezení, je to album, které mohlo dozrát na téměř všech úrovních. Je to o něco více heavy metal než extreme metal a vokální přístup je mnohem dramatičtější a ladí s tím, co chci dělat (bez ohledu na to, pro jakou kapelu by to bylo).

Alan – Pokud bys mohl popsat jednotlivé skladby ve zkratce. O čem jsou textově a o čem je i hudba?
Deth Bü Wolfe - Naprosto klasická písnička ve stylu Sterbhaus, co je samý thrash, death a heavy metal se skvělými chytlavými melodiemi a swingu. Knuckle sandwich, o kterém jsme si přirozeně mysleli, že bude vždycky prvním singlem. Text je o disneyovském satanismu a vnímaném elitismu ze strany lidí, kteří jsou co nejvíce neelitní. Kultura napodobování a kupování si skutečně individuálního projevu pomocí jeho používání jako dress code - kupování merchu Bathory a Venom, aby se člověk cítil jako součást všeho, která byla vždycky outsiderem. Všichni napodobitelé Watainu jsou dobrým příkladem a fakt, že pouhé vhození pentagramu do loga se zdá být legitimní cestou k dosažení úspěchu. Je to text, který se zabývá ironií toho všeho.
Wrecking The World - Těžší skladba se středním tempem, která je spíše o groove a flirtuje s riffy, spíše připomíná black metal. Je to píseň o Noemově arše (na kterou se už desítky let těším). Její pointou je v podstatě to, že si člověk nemůže svobodně vybrat, co je pravda/skutečnost, a co ne, a že si nemůžeme vybírat z bible jen to, co se hodí k vlastnímu vnímání a potřebě pohodlné reality a nadějí na posmrtný život.
The Evildoer Of Pixelville - Rychlý a blastbeatový thrasher s nelítostnou protiválečnou agendou. Také mírně kritický vůči válečnému pobláznění v metalové kultuře, ale i obecně v dnešní době. Vzpomínám si, že válka byla v metalu věčným tématem, ale kapely jako Slayer atd. se snažily ji učinit protiválečnou, což se dnes do jisté míry vytrácí. Vsadím se, že by nikdo nepovažoval za úžasné, kdyby vám armáda vtrhla do domu a znásilnila rodinu.
Whippersnapper - Technická skladba ve středním tempu s thrash, heavy a death metalovým zaměřením (kterou ve skutečnosti celou napsal Jimmy do notových osnov, když byl zraněný a nemohl hrát na kytaru!). Tentokrát žádné morální koláčky – je to psychedelická cesta schizofrenní mysli s množstvím slovních hříček a vynikajícími chytlavými momenty.
Nowhere in the Bible does Jesus have a Sword Fight - V podstatě intro pro „Master of the Hunt“ a vzniklo z vynikajících částí, které jsme museli odstranit z jiných písní – z výjimečného improvizovaného úvodního záběru na bicí, pro který jsem později napsal bezpražcové basové sólo. Dodává to dobrou náladu a je docela jazzové.
Master Of The Hunt - Středně tempová, hutná a epická heavy metalová skladba ve stejném duchu jako album „Reinkaos“ od Dissections (nerad bych to srovnával – ale už to tu párkrát zaznělo). Píseň byla inspirována dokumentem Netflixu „Wild Wild Country“, který vypráví o kultu, jenž se přestěhuje do Oregonu a v podstatě nakonec rozpoutá válku proti svému okolí.
The Man who was a Rat, who was a Snake - Jedna z progresivnějších a techničtějších skladeb na albu s množstvím groove a přemírou reflexů. V podstatě je skladba o skutečné osobě, pro kterou jsme s Jimmym krátce pracovali ve skladu. Píseň velmi podobná „El Giftus Satanus“ z našeho předchozího alba – i když v polovině a na konci je thrashovější.
Bad workers are slaves...And dead – Zde jde v podstatě jen o navození nálady a závěrečná část předchozí písně a intro k té další. Je to namluvená skladba s pár efekty a já napodobuji myš z videohry pro PS3 s názvem „Alice – Madness Returns“.
The Autopsy of Intergalactic John Doe - Píseň o Star Treku: První generace a o tom, že když se „transportujete s neznámou tváří“, v té epizodě zemřete. Humorné odlehčení alba a jedna z těch intenzivních rychlých thrashů, které se nám na albech vždycky objeví. Produkce a psaní byla otravná..., protože při nahrávání nebyla hotová a vyžadovala příliš mnoho dodatečné postprodukce. Ale je to skvělý doplněk ke všem těm epickým písním.
Abhorrence - Pravý důvod existence tohoto alba. Nebo alespoň ten hlavní důvod. Pro mě nesmírně osobní a odhalující píseň – první takový text, jaký jsem kdy napsal za celou svou kariéru. Je to epická sedmnáctiminutová píseň ve čtyřech částech a je velkou pýchou tohoto alba a této kapely. Vzhledem k tomu, že budoucnost Sterbhaus v tuto chvíli vypadá bezútěšně – pokud je to takhle způsob, jak to ukončíme, nemohl bych být šťastnější. Tahle píseň je něco velmi speciálního a říct „epická“ by bylo slabé slovo!

Alan – Kde se vám hrálo nejlépe a proč? Švédsko / zahraničí?
Marcus - Očekává se, že řeknu „Německo“, protože jsme tam hráli docela často a vždycky jsme tam rádi trávili čas před i po koncertě. Některé z nejlepších koncertů ale byly ty občasné a nečekané, a zdá se mi, že si vzpomínám, že Rumunsko a Itálie zde vynikají. Je ale těžké určit konkrétní.

Alan – Máte nějaké vtipné zážitky při natáčení alba, videoklipů, nebo při koncertování?
Marcus - Haha – Jasně, jistě! Ale nejsem si jistý, jestli je z různých důvodů vhodné vyprávět většinu těch historek 😉. Tohle asi není zrovna nejvtipnější historka, ale za zmínku stojí, jak jsem zapomněl mikrofony na bicí doma, když jsem jel nahrávat bicí pryč ze Stockholmu, a zjistil to až ve studiu. Neptejte se mě, jak jsem mohl být tak hloupý, krabice s mikrofony se asi schovala pod nějakou deku a byla z dohledu. Cesta na místo nahrávání trvala čtyři hodiny a já se prostě musel vzchopit a hned jet tam a zpět sám, což mi trvalo osm hodin (ve stylu GTA) – Takže takhle v podstatě začalo nahrávání celého alba, a myslím tím „Next Akin to Chaos“.

Alan – Znáte nějaké skupiny z Čech nebo Slovenska? Víte něco o těchto dvou zemí? Třeba festivaly?
Marcus - Ach, soráč… Myslím, že ne. Znám kapely z České republiky jako Masters Hammer, Root nebo Malignant Tumour – ale neposlouchám je.

Alan – V listopadu vychází oficiálně album. Co dál zamýšlíte? Tour po Švédsku? Evropě? Další propagace alba i skupiny?
Marcus - Nejsme kapela, která by koncertovala, protože nemáme žádnou aktivní sestavu. Takže momentálně je plán album propagovat jakýmkoli způsobem, kromě živého hraní. Chystáme další video a kompletní dokumentární seriál o vzniku alba s jednou krátkou epizodou na píseň a pak jednou větší epizodou pro celé album. Ale upřímně řečeno, 15 let jsme se s tím nesmírně trápili a cítili jsme se tak trochu vyloučeni z celého hudebního průmyslu a scény, takže pokud nám toto vydání nevytvoří prostor pro tvorbu a vydávání alb jiným způsobem, než jsme to dělali doposud, pak Sterbhaus skončí začátkem roku 2026.

Alan – Když by jsi měl vybrat tři skladby z vašeho repertoáru které máš nejraději. Které by to byli a proč?
Marcus - Abhorrence je nejlepší písnička, jakou jsme kdy nahráli, takže to je samozřejmě jasná volba. Vždycky jsem obdivoval skvělé textaře, kteří píší osobní, upřímné a odhalující texty, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo něco pro mě nebo že bych to někdy dokázal sám. Tentokrát se to stalo a cítím se naprosto úžasně. Píseň je v mých uších v podstatě dokonalá a než zpívám poslední part, mám husí kůži. Kromě téhle písně je velmi těžké zúžit výběr na další dvě, protože jsme si vždycky kladli za cíl mít jen písně, na kterých záleží – znáte tu starou hlášku: „Žádné výplně – jen zabijáci!“. Ale řekněme „The King of the Red“, protože je stejně vtipná a chytrá jako expresivní a má skvělou náladu a vyprávění. Pak bych musel říct „Insekticid“, protože představuje znovuzrozeného Sterbhaus a hrát ji naživo se mi vždycky zdálo důležité právě z tohoto důvodu. Byl jsem v pokušení jmenovat jen písně z nového alba, ale asi je lepší zařadit místo toho něco ze všech tří hlavních alb.

Alan – Je nějaká skupina, nebo skupiny které tě v poslední době zaujali a neznal jsi je?
Marcus - Ano! Pár tichých! Ale tohle bude striktně můj názor a ne Sterbhaus jako kapela. Jsem hudební konzument a pořád nacházím novou hudbu, i když jsem starý prd. A i když mám ohledně většiny hudebních věcí a metalové scény dost vyhraněný názor, rád objevuji nové věci. Nejlepším novým objevem by byla kapela „Lord Goblin“ a jejich eponymní album. Album „Tragic Magic“ se Spell je skvělé a také „Antropomorte“ s Funeral Oration. Rozhodně bych moc rád vyjádřil uznání kapele The Protomen a jejich nadcházejícímu albu „ACT III – This City Made Us“, protože je to první za 17 let. Sleduji je už asi deset let, takže to není nový objev, ale i tak je opravdu třeba ho zmínit.

Alan – Nezmínili jsme na jakých nosičích Next Akin to Chaos vychází. Budou na LP, CD, MC + digitálně? Kdo album vydává? Kde všude bude k dostání? 
Marcus - Budu k tobě naprosto upřímný. Časy se mění, víš? Nerad to přiznávám, ale svět je takový, jaký je, a to mě donutilo dívat se na tohle album úplně jinak. Vydat alba jako předtím byla jedna z možností (no, vlastně ne finančně), ale nechtěl jsem to všechno ve prospěch labelu, který nám nevěří a ani do nás nechtěli investuje – a pak se setkat s nepovedenou propagací a po šesti měsících s albem a „dobrou cenovkou“ a všemi mými šatníky plnými přebytečných zásob doma. Jakkoli se to zdá zvláštní, album bude zpočátku vydáno pouze digitálně. Jak jsem říkal, nesnáším to – ale lidé už prostě nekupují fyzická alba a když nejste na turné, nepřinášíte CD a vinyly až k prahu publika a tím neumožňujete prodej. Takže tisknout fyzické album prostě není dobrý nápad. Nicméně – album s největší pravděpodobností vyjde alespoň na CD, ale to bude později (pravděpodobně začátkem roku 2026). Všechno opravdu záleží na tom, co se stane, a já chci dát tomuto albu šanci, aby se objevilo, než ho provážeme smlouvou. Někdy je potřeba udělat něco odvážného, abyste prolomili začarovaný kruh. Všechna naše alba byla vydána u Killhead (což je můj vlastní poměrně starý label) s různými smlouvami o spolupráci, a toto album taky. Alespoň zpočátku.

Alan – Celé album jste dělali sami? Nebo vám někdo pomáhal? Natáčeli a master dělali kde? 
Marcus - Nahrávali jsme si to sami, stejně jako jsme to dělali s veškerou naší hudbou od „New Level of Malevolence“. Tentokrát se liším tím, že jsme bicí nahrávali mimo domov, v komunitním sále ve Falunu, docela daleko severně od Stockholmu, a pak jsme všechny ostatní nástroje nahrávali po dobu dvou let bez časového omezení ve svém vlastním studiu. To mi umožnilo tolik věcí, jak hudebně, tak produkčně. Tentokrát jsem také jediným producentem a to je zřejmě pro nás správná cesta, protože to byl lepší nahrávací zážitek a výsledek zní mnohem uceleněji. Nejsem zastáncem demokracie v hudbě, i když věřím v názory každého. Ale pokud má jeden člověk jedinečný nápad a vizi, pochodeň by měl držet on. Jinak se zapletete do kompromisů a konečný výsledek tím obecně trpí.

Alan – Co od nového Alaba očekáváte? A jaké máte ohlasy?
Marcus - Očekávání jsou obecně – a z definice – obrovský sendvič s hovínky. Snažím se očekáváním vyhýbat, protože mé snění a vymyšlené scénáře, kde doufám nebo očekávám, že se něco stane, se nikdy nenaplní. Takže když se nechám otevřený očekáváním, budu jen hrozně zklamaný. Musím dodat, že i tady naprosto selhávám, protože ať se snažím sebevíc nic neočekávat – pořád to dělám a pak… jo, no, dupám v bažině zklamání.
Co by mě ale potěšilo a udělalo by mě veselým, kdyby toto album nabralo na obrátkách natolik, abych měl dobrý výchozí bod pro nábor nové sestavy, nebo aby Sterbhaus jako kapela konečně získala alespoň nějaké uznání za naši obrovskou oddanost a veškerý náš přínos metalovému osazenstvu. Ale zdá se, že je to jen o štěstí, a protože internet nerozlišuje mezi vynikajícím materiálem a odpadem a záleží JEN na tom, jak se vypořádáte se všemi sociálními platformami (a ne s hudbou), neodvažuji se v této žumpě množství a excesů nic očekávat.

Alan – Uvidíme do budoucna co dál. Díky za rozhovor, a snad nebude tato spolupráce poslední.
Marcus - Díky! Potřebujeme lidi, kteří nám budou fandit, takže si toho opravdu vážíme! Díky za skvělý rozhovor!
https://www.sterbhaus.com