Rozhovor s Pavlem Hanusem nejen o nové desce!

Fotograf a redaktor Petr Dio vyzpovídal skvělého kytaristu Pavla Hanuse, který hraje s Citronem, Tanjou a má i svůj sólový projekt. O čem všem si povídali se dozvíte v obsáhlém rozhovoru níže. 

Petr: Ahoj Pavle!
Pavel: Ahoj Peťo!

Petr: Pavle, začnu od začátku, tvoje začátky, kytara, bicí nebo jak jsi vlastně začal hrát na kytaru? 
Pavel: Takže kytara nebo hudební začátky? 

Petr: Všechno, úplně od začátku. 
Pavel: Když mi byly 2 nebo 3 roky, měli jsme doma takový kazeťák, Philipse. Měli jsme doma kazetu Dalibora Jandy ,,Kde jsi?”, tak tu jsem si pouštěl. Ve školce si děcka normálně hrály a já jsem byl takové divné děcko, které tam jakože bubnovalo, zpívalo si a dělalo, že hraje na kytaru a zpíval jsem si tady ty písničky a tak… No a s rockovou muzikou byl první kontakt v 5 nebo 6 letech, byl to rok asi 92 nebo 93 v té době Iron Maiden vydali ,,Fear of the Dark”, to jsem poprvé viděl u bratrance. Jako pětiletého kluka mě zaujal ten obal, Eddie… Půjčil jsem si tu kazetu a tu jsem si doma pouštěl.  Nerozuměl jsem tomu, měl jsem pět roků, ale líbila se mi ta muziku. Tak jsem to poslouchal a pořád to nějak napodoboval, ale první kontakt s hudebním nástrojem, jakože s kytarou, to ti řeknu přesně, to byl rok 95. 
Kapela Premiér, v té době letěl jejich ,,Hrobař”. Hitparáda Eso s Terezou Pergnerovou, tam nasadili ,,Hrobaře” a to mě úplně fascinovalo. Měli jsme doma kytaru, španělku, protože starší ségra chodila do hudebky, asi dva měsíce a přestalo ji to bavit. Takže doma ta španělka byla a taťka taky hrál. Kdysi po vojně si koupil Jolanu, pak ji prodal, takže hrál jen tak svátečně, ale měli jsme doma tu španělku, takže si taťka občas tak jako brnknul a jak Premiér vydali toho ,,Hrobaře”, tak jsem se to chtěl nevím proč naučit a vzal jsem tu kytaru. Jako samouk jsem se to snažil naučit sám. Taťka mi ukázal akorát ty akordy, tak jsem se to naučil a to byl vlastně první kontakt s tou kytarou. 

Petr: Postupně ses tak vypracoval, že teď vlastně učíš na hudební škole. Kolik máš zhruba žáků? 
Pavel: Ještě dodám, že my jsme celý život bydlely vedle hudební školy, ale nikdy jsem tam nechodil, byl jsem prostě samouk. Jako děcko, jak jsme poslouchal ty ,,mejdny” - ,,Železná panna”, tak jsem měl fiktivní kapelu ,,Železní muži”. Skládal jsem, nahrál jsem asi pět svých kazet, kde byly písničky s kytarou. Pamatuju si, že nejznámější hit byl ,,Náklaďák”. To jsem si vždycky nosil do školy kytaru a v hudebce jsem tam brnkal ty svoje písničky. Takže jsem byl samouk a nikdy do té hudebky nechodil. Asi v 15 nebo 14 letech jsem si říkal ještě s kámošem, že by jsem zkusili jít studovat na konzervatoř. Tenkrát v Ostravě na Janáčkově konzervatoři, tam byla jenom klasická kytara, klasická technika… Tak jsme tam přišli, byl Den otevřených dveří, tam samozřejmě všichni v motýlkách, nilonové struny, poslouchali ty klasiky, Bacha a tak… a my jsme tam přišli v tričkách Metallica a Iron Maiden. Vytáhli jsme staré španělky, kovové struny, trsátka a oni tam hráli jen prstama. Tak nás nenechali ani zahrát, prostě nás stopli a říkali: No dobře, někdy příště možná…
Takže konzervatoř šla prostě stranou. V té době, ještě na základce asi ve 14 letech jsme založili kapelu. Koupil jsem si první kytaru, tak jsme začali více hrát. 
První kapela se jmenovala ,,After Dark”. Takže na konzervatoř jsem nešel a hráli jsme takhle s touto kapelou. Já jsem se teda vyučil jako elektrikář, pak jsem si udělal nástavbu, maturitu a říkal jsem si, že bych po maturitě teda zkusil tu konzervatoř…

Petr: …že tě přerušuju. Dělal jsi někdy tuto práci, jako elektrikáře? 
Pavel: Ne. V životě ne. Jak já vždycky říkám, já jsem takový elektrikář, že bych si ani od sebe nenechal žárovku vyměnit (smích). Šel jsem tam, protože jsem prostě musel mít nějakou školu…
Na tu konzervatoř jsem musel umět noty, tak jsem se přihlásil do hudebky na tu klasickou kytaru, kde mě vlastně připravil na ty talentovky, dneska už můj kolega Endy Ledecký. To co se tam ty děcka učily 7-9 let, to jsem se prostě musel naučit za rok. Šel jsem dělat talentovky na tu konzervatoř, to jsem udělal, dostal se tam a potom jsem šest let studoval klasickou kytaru a byl to totálně jiný svět. Je to úplně něco jiného než elektrická kytara. 

Petr: Nedávno se u tebe na Facebooku objevilo, že hraješ na harmoniku (smích)
Pavel: (smich) To byl takový úlet…
Jak jsem byl na té konzervatoři, tak se mi naskytla příležitost jít učit, tak jsem šel do té hudebky, vedle které jsem bydlel a kam jsem vlastně nikdy nechodil. Nakonec jsem tam skončil jako učitel a učím tam dodnes. Je to Základní umělecká škola Bohuslava Martinů v Havířově, učím tam jenom dva dny v týdnu, mám tam zkrácený úvazek. Mám tam nějakých 14 děcek a potom dost učím soukromě, to mám starší děcka, chlapy 60, 50 let (smích).

Petr: A to učíš taky na té škole? 
Pavel: Ne, ne, mám svoje studio, zkušebnu a tam je učím. 

Petr: Je tam nějaký talent, u kterého víš už teď, že ten bude dobrej kluk nebo holčina? 
Pavel. Jasně, třeba v té hudebce, jak mám ten tvůj projekt, tak už tam mám vlastně kluky, kytaristu a bubeníka, které jsem si tam jakoby vychoval a hrají se mnou. 

Petr: Vybral sis mladý kluky k sobě. Berou tě jako nějakého šéfa nebo jak tě berou?
Pavel: Kluci mě respektují, ale máme kamarádský vztah, na nic si nehraju, bereme se jako sobě rovni.

Petr: Máš dvě cédéčka, teď vyšlo třetí. O čem to je, jestli nám to můžeš trošku přiblížit.
Pavel: První sólová deska co jsem vydal, tak to jsem si vlastně chtěl splnit sen a vydal jsem čistě instrumentální album. Jenom prostě instrumentálky, i když mi už tenkrát lidi říkali, že zpívám, tak jestli nechci nahrát zpívané věci, ale jako kytarista si chci prostě udělat radost a vydat si sólovou desku, čistě jen kytaru, kterou jsem si tehda nahrál komplet celou sám. 

Petr: Druhá deska byly covery.
Pavel: No, pak přišel kovid, nesmělo se hrát a v té době, když jsem vydal to první album, v roce 2018, tak nebyl vůbec čas s tímto vystupovat, jel jsem turné s Citrónem, takže toho bylo hodně. Do toho hraní s Tanjou a tak dále… Takže pak přišel ten kovid, zůstalo se doma a já si říkal, že by nebylo špatné postavit si kapelu a začít své nápady prezentovat i veřejně, že jo. Tak jsem oslovil ty kluky a začali jsme zkoušet. Říkal jsem si, že ta instrumentální hudba je prostě akorát pro fajnšmekry nebo prostě jen pro muzikanty. Jiné posluchače by asi takovýto celý hraný koncert moc nebavil. 
Sehnal jsem teda kapelu na ty zpívané věci a jak byl čas, tak jsem sám točil nějaké ty věci, covery a takové netradiční předělávky Karla Gotta v rockovém podání, prostě takový úlet. Takže jsme začali mít zpívané věci, ale zase třeba pro pořadatele to není úplně ono mít jen převzaté věci, chce to prostě mít něco svého. Takže jsme v roce 2022 vydali desku ,,Pandemic” s těmi covery a věcmi co jsme udělali. Vydali jsme to z toho důvodu, aby jsme měli něco už zpívaného a dále se pracovalo na těch autorských zpívaných věcech, ale věděli jsme, že to zabere čas. Tu třetí desku, která bude čistě jen autorská, zpívána, tu jsme začali někdy před rokem a půl točit a teď na podzim, 1. 10. jsme to vydali. Samozřejmě šli jsme tou cestou, kdy chceme fanouškům něco nabídnout, tak od loňského podzimu jsme z této desky začali vydávat singly s videoklipama. Všechny singly co vyšly jsou i na této desce, celkem tam je 12 věcí. 

Petr: Ještě se zeptám na tvoji image, hraješ do půl těla. Je to tvoje image? Řekl sis: takhle já prostě budu vystupovat! Chodíš do posilovny. Kolikrát týdně a jak dlouho cvičíš? 
Pavel: No, když jsem ten profesionální gigolo, tak tak budu hrát… ale to si dělám jen srandu (smích).
Spousta lidí si myslí, že to je nějaká póza, ale není. Když jsem zmiňoval tu kapelu After Dark, tak už tenkrát, před Citronem, jsem takto hrával. Jednoduše, je mi horko na tom pódiu, potím se, tak to prostě dám dolů a neřeším to. 
Do posilky chodím přes zimu, jinak chodím spíš ven, streetworkout, venkovní cvičení s vlastní vahou to mě baví, hodně jezdím na kole.

Petr: Teď zabrousím na rodinu, máš dvě děti. Povedeš je k muzice nebo necháš to na nich? 
Pavel: Mám dvě děti, holku a kluka, 8 a 5 let. Já je nikam netlačím, oni v tom samozřejmě vyrůstají, taťka hraje, skládá, pořád tam něco dělá s muzikou, takže v tom žijí a přijde jim to normální. 

Petr: Už ti složili nějakou skladbu? 
Pavel: Ne ne. Nějaký hudební potenciál by tam byl, ale netlačím je do toho, když je to chytne, tak budu rád. Třeba by si se mnou někdy do budoucna zahrály. Teď se spíš věnují sportu, dcera dělá tenis a kluk na přání dědečka začal hrát hokej. 

Petr: Dovolená. Preferuješ zahraničí nebo Českou republiku, jezdíš v zimě na hory lyžovat? 
Pavel: Lyžovat jsem nebyl strašně dlouho. Mám rád hory, zimu, ale čím jsem starší, tak mám prostě rád teplo. Mám to rád tady, i když i v zahraničí je pěkně, záleží prostě na náladě. Jsem prostě takový patriot, je tu spousta krásných míst. Mám rád teplo, ale jet do Egypta a tam se třeba 14 dní válet na pláži, to není můj styl.

Petr: Tvůj životní sen. 
Pavel: Životní sen. Když jsem byl malý, chtěl jsem se živit hudbou, což se mi splnilo. 

Petr: S kým by sis chtěl zahrát? S jakou kapelou nebo zpěvákem, zpěvačkou?
Pavel: Toho je spousty, ale určitě můj sen, tím že jsem vyrůstal na těch ,,mejdnech”, tak s Dickinsonem, s Iron Maiden stát na jednom pódiu, to by byl určitě splněný sen. Spoustu jsem si toho už splnil. Jak nám bylo 14, 15, to jsme hodně ujížděli na ,,Helloweenech” a měl jsem možnost stát na pódiu s Rolandem Grapo. 

Petr: Já bych ti chtěl popřát, protože ses nedávno oženil, ať vám to vydrží až do smrti, ať jste tady až do sta let spolu. Ať máš talentované děti se kterými si zahraješ, to ti určitě přejí i fanoušci. 
A co bys ty vzkázal fanouškům? 
Pavel: Ať si užívají pohodu, koncerty a ať dávají na sebe pozor a hlavně ať chodí na naše koncerty!