Rozhovor s Marco Mendess

Alan – Nebylo by na škodu, říci tak trochu něco málo o sobě.
Marco - Jsem Kapitán Marco Mendess, velitel armády Rock n Rollu.  Můj cíl je přežití a pokračování v rock n rollu, umění a svobody vyjádření. Skrz mojí muziku se snažím sjednotit lidi, kteří to vidí stejně. A společně vše dostat mezi hudebníky, fanoušky, nadšence a bojovat za to, aby ta exkrementální muzika všude kolem nakonec neměla úplně navrch. 

Alan – Máš za sebou několik skupin i projektů. V čem jsi do teď hrál (skupiny) a s kým spolupracoval?
Marco -  Já pocházím z jedné pláže u Benátek, v Itálii, odtud jsem vyrazil do světa a došel s muzikou až ke klepání na dveře ředitelny hollywoodského showbusinessu.  No, našel jsem je tam v dost neutěšeném stavu, o které vám ani nebudu vyprávět, příliš silný pohled. Potkal jsem a hrál s prakticky všemi svými hudebními hrdiny minulosti i současnosti, od Ameriky přes Japonsko, ze Skandinávie do Itálie. Z mého týmu dezertovali všichni, zůstal jsem jenom já.  S vědomím všeobecné hudební vzpoury a současné společensko-kulturní situace si teď produkuju muziku sám s pomocí dnešní technologie, takže midi, zvukové karty, aplikace pro recording,  mixing a mastering. Můj zvuk se vyvinul rozhodně robotičtějším směrem, ale zachoval některé z barev, které byly v mém životě důležité a které sice pocházejí z minulosti, ale nemusí být nutně minulostí. Jsme rock n rollová armáda, takže veškerá naše hudba je vydávána pod Rock N Roll Army. V minulosti jsem produkoval muziku pod jménem Hollywood Vampires a potom S.E.X. Department, dvě kapely mezi glam rockem a metalem, dnes neudržitelné a v tomhle světě nebezpečné projekty.

Alan - Jak ses cítil při práci s Milošem Dodo Doležalem a nakolik tě to přiblížilo k české kultuře?
Marco - Dodo je vynikající muzikant a hlavně ve své zvláštnosti umělce a rockového bojovníka dokázal nahrát album s někým jako my, kteří nebyli v těch dobách schopni ani naladit si nástroje,  a ne proto, že bychom to neuměli . 😁 Ohledně přiblížení k české kultuře, nic. Byli jsme tenkrát hluboko v glamovém tunelu a nikdo nás z něj nemohl dokázat jen tak vytáhnout. Ale objevili jsme české metalové kapely (jako Merlin a Vitacit), které na nás udělaly dojem. Jako “kapitalističtí nepřátelé“ jsme u vás podobnou muziku nečekali.

Alan - Jakou vidíš pointu v soutěžích typu Československo má talent a jaká je tvoje osobní zkušenost se soutěží?
Marco - Jako moje osobní zkušenost mě určitě účast na podobných programech obohatila a bohužel mi osvětlila fungování stroje zvaného zábavný průmysl. Pokud chcete jednu radu, nikdy jako divák neotvírejte dveře do zákulisí. Tyhle programy jsou samoúčelné, propagují se samy vaším výkonem. To znamená, že tvoje představení s tím vším nemá nic společného. Jste-li směšní, smějí se, jste-li dobří, tleskají, jste-li smutní, pláčou. Ale jediným cílem je prodávat reklamu a modely chování. Nejde o zúčastněné. Program mi nedal žádnou zpětnou vazbu z uměleckého hlediska, ale alespoň vám prozradím jednu kuriozitu, všechny ty osůbky, které na obrazovkách vypadají jako kreténi, jsou mnohem normálnější i sympatičtější, než se zdají.

Alan - Jak se ti hraje v Česku a jaké je české publikum z tvého pohledu?
Marco - V Česku máte jen jeden problém. Peníze. Kdyby v České republice byly peníze, jeli byste tu nikdy nekončící party, kde by hráli všichni spolu všechny druhy muziky, a i hodně dobře. Rock n Rollový ráj, který ale nikdo nezná.   

Alan . Kde jsi sehnal svou ikonickou čepici a za jakým účelem ji nosíš? Jde o formu projevu dirty rock?
Marco - Ne, to je čepice mé oficiální uniformy.  Ušitá na míru jedním mistrem čepičářem ze severu.

Alan - Co se čtenář může o tobě dočíst v knize od Petry Klaubouchové, tvé partnerky?
Marco - Všechno, co byste ve své hudební kariéře nikdy nechtěli zažít. O tom jak se opít v Los Angeles se samotným Ježíšem, být uneseni sjetou černoškou v Mustangu, otrávit se akátem na prvního máje pod Bezdězem, proniknout nelegálně na území Spojených Států Amerických, ztratit paměť ve Švédsku, být okraden o poslední joint kojotem z Oblasti 51, přijít o hudební iluze v České Kanadě, v Hollywoodu vlastnit svého osobního bezdomovce, uprchnout záplavám v Třeboni a být zachráněn od jisté smrti dehydratací lasvegaskou prostitutkou, proniknout do tajů brněnských šalin a bohužel mnoho, mnoho, mnoho dalšího... Zkrátka některé z našich zážitků, ty zbývající nebylo možné publikovat. 

Alan – K Supraphonu a Popronu jsi se dostal jak?
Marco - Nepamatuju si. 😁 Ozvěna devadesátých let. Mezi jedním delíriem a dalším jsme se najednou ocitli v kanceláři Popronu, měli jsme tenkrát manažera, co se nás snažil zabít kvůli životní pojistce ve městě, které se zrovna dostávalo z apokalyptické katastrofy. Tak jsme pod Popronem vydali první album, dostali ho do distribuce a katalogů. Jak to dopadlo. To si umí představit ten, kdo to cédéčko slyšel.  

Alan - K naší republice máš vřelý vztah. Jak se ti zde žije a pracuje?
Marco - Omlouvám se, nemohu poskytnout osobní údaje, ale pro mě je Česko jednou z nejlepších zemí, které jsem kdy navštívil. Možná ne esteticky, jsou tu problémy pocházející ze sovětské éry, které těžko smažeš ze dne na den, ale co se týče mentality a mnoha dalších věcí, opakuji, je to malý ráj, o kterém nikdo neví.

Alan - Se kterými našimi hudebníky jsi spolupracoval, nebo spolupracuješ?
Marco - Měl jsem za všechny ty roky několik českých muzikantů, bubeníky, basáky i kytaristy. K nám může narukovat kdokoliv s jakoukoliv národností, pokud prokáže morální základy a dostatečné schopnosti. Hráli jsme s Čechy, Moraváky, Italy, Švédy, Finy, Američany, Mexičany, Inuity i s Indiánem. Nejsme band, jsme armáda.

Alan - Který náš festival máš nejraději?
Marco - Masters of Rock. Je to fajn festival a před pár lety tomu tak bylo ještě o něco víc. Dneska rockový a metalový revival sebe samých dominuje všude , aby posbíral poslední drobky z agónie Rock n Rollu, a proto o tuhle formu agregace a hudebního vyjádření pomalu ztrácím zájem. I kvůli tomu, že značná část publika už má k původní rockové rebélii a filozofii hodně daleko. Na koncerty chodí spíš kvůli pivu, klobáse a kamarádům. Muzika ani její vzkaz není rozhodující.

Alan - Co chystáš v nejbližší době?
Marco -  Dávám dohromady nový repertoár, abych pak sám vyrazil na koncerty. Snad. Prozatím je vše dostupné aspoň na internetu. Hudebně tohle. Obecně je však mým cílem snažit se změnit formu, jak zvukově, tak osobně, a pokusit se převéct Rock n Roll přes tuhle obtížnou hranici, kterou před nás staví páni plastového světa, snažící se zlikvidovat věci, které pro ně už nejsou aktuální, a uvolnit tak místo pro další zbytečný produkt, jednodušší k prodeji pro jejich dealery. Mladí nechápou, ne proto, že by byli hloupí, ale protože nemají zkušenosti. Bez naší pomoci, nebo ještě hůř, plni mezigenerační nenávisti pojedeme brzy všichni na dovolenou k jezeru zvanému Lake of shit.

Alan - Máte nějaký sen s kým by jsi chtěl spolupracovat nebo nějaký vysněný festival, místo kde by jsi si chtěl zahrát?
Marco - Jo ( neříkám ano, v italštině to znamená řitní otvor ), potom, co jsem si párkrát zahrál i ve Whisky a Go Go v Los Angeles, bych si teď už jen přál hrát bez omezení a schémat třeba i na ulici, se všemi a pro všechny. A všichni v pohodě. Jen opravdová muzika a lidi, co se baví hudbou bez manipulace.  …jenže to se nesmí.  
www.rocknrollarmy.bandcamp.com
www.facebook.com/rocknrollarmymusic
www.youtube.com/rocknrollarmy
https://en.wikipedia.org/wiki/Marco_Mendess