Rozhovor s Davidem Kollarem

Spolupracuje s Steven Wilson, The Blessed Beat, Komara. Rozmezí od jazzu přes art rock. Napsal spoustu hudby k filmům. V letošním roce 2025, krom jiného vychází i druhé album Komara II.
Alan – Ahoj Davide.
David – Ahoj.

Alan – Začátek byl lehčí nastínění. Tak co vlastně ty vše seš? 
David - Jsem především hudebník. Muzikant, který je neustále zvědavý a zkouší v hudbě věci, které předtím nezkusil. Za spisovatele se nepovažuji, i když píšu blog – spíš jsou to moje vnitřní pocity a zkušenosti. Často mi psali mladí hudebníci, jak jsem se dostal ke spolupráci s lidmi z King Crimson, jaký je Steven Wilson jako člověk, nebo jak vůbec vznikají tyto propojení. Rozhodl jsem se proto psát blog ve formě deníku. Vyšly mi i dvě knihy – první se jmenuje Zápisky I. – Alchymie úspěchu a prohry, což jsou moje deníky z turné s KoMaRou. Druhá kniha Rozhovory o hudbě a době vznikla během covidu, jsou to moje rozhovory s různými hudebníky o našem povolání, o hudebním byznysu a o tom, co pro nás znamená tvořit v nejisté době. A k malířství – to beru spíš jako hobby. Maluju, když jsem hudebně vyčerpaný, když potřebuju přepnout. Jsou to abstraktní obrazy, které často převádím i na mikiny nebo batohy. Některé už mají své majitele v Japonsku, Norsku, Americe nebo v Anglii.

Alan – Vrhneme se hlavně na muziku. Takže co vše tvoříš? Trochu to rozvrhni.
David - Tvořím hudbu různých žánrů a s různými hudebníky. Nějakou náhodou jsem se ocitl v oblasti ambientní a experimentální hudby – spolupracuju s lidmi jako Arve Henriksen nebo Christian Fennesz. Pak je tu i jazzová rovina – třeba projekty s Erikem Truffazem nebo Nilsem Petterem Molværem. A úplně nevím, jak se to stalo, ale moji hru na kytaru si začali všímat i „prog rockoví králové“ jako Pat Mastelotto a Trey Gunn z King Crimson, Steven Wilson nebo Nada Sylvan, který zpívá se Stevem Hackettom z Genesis. Nahrával jsem i kytary pro Marca Minnemanna z The Aristocrats a spoustu dalších projektů. Mám své duo s Arvem Henriksenem, projekty s Erikem Truffazem, kapelu KoMaRa a také hraju sólové koncerty. Moje hudba se postupně objevila i v několika filmech – a právě díky tomu mě začali oslovovat i filmoví režiséři, kteří hledali něco jiného, než bývá v běžné filmové hudbě. Něco trochu méně typického, víc atmosférického a osobního.

Alan – KoMaRa. Kdo tento projekt, tuto kapelu dával dohromady? A v letošním roce po 10 letech vychází nové album s názvem II.
David - Projekt jsem dal dohromady já. V roce 2014 jsem v Itálii založil trio s názvem The Blessed Beat – hráli jsme bicí, kytaru a trubku, takový improvizovaný mix noiseu, punku a rocku. Díky tomu jsem poznal několik italských hudebníků a jeden z nich, Lorenzo Feliciati, měl na Facebooku fotku s Patem Mastelottem. Poprosil jsem ho, jestli by nás mohl propojit. Pat tehdy hrál s Crimson Project ve Varšavě a pozval mě na guest list. Po koncertě jsem vešel do šatny a dal mu svoje album The Son. Řekl jsem mu, že bych si s ním jednou rád zahrál. On se jen usmál a odpověděl: „Sorry buddy, mám toho teď hodně.“ Asi po měsíci mi ale napsal, jestli bychom nezkusili udělat společný projekt. Tak vznikla KoMaRa – Kollar, Mastelotto, Raineri. Přizval jsem trumpetistu Paola Raineriho a v roce 2015 jsme vydali první album. Od té doby jsme spolu nahráli dvě desky, i když to trvalo dlouho – Pat byl vytížený s reunionem King Crimson a svým projektem Stick Men s Tonym Levinem. Grafiku k prvnímu albu nám vytvořil Adam Jones z kapely Tool. Pozval mě tehdy i na jejich koncert do Varšavy a před koncertem pouštěli náš album KoMaRa, než se začali scházet lidé. Byla to pro mě obrovská čest – slyšet naši hudbu v hale, kde se chystá koncert Tool.

Alan – Kdo na albech dále spolupracuje, nebo spolupracoval? KoMaRa?
David - Na prvním albu s námi spolupracoval už zmíněný Adam Jones z kapely Tool – vytvořil pro nás vizuální „monstrum“, které se stalo symbolem projektu. Na novém albu KoMaRa II se objevuje několik hostů – například trumpetista Arve Henriksen, který přinesl do hudby zvláštní klid a prostor. Dále Bill Munyon, který čte básně Valerija Kupky, a také Deborah Carter Mastelotto, Patova manželka, která se podílela vokálně.

Alan – Jak často vystupujete s KoMaRa? A i letos jste měli pár koncertů po Evropě? Kde to bylo, a jek jsi s tím byl spokojen? 
David - Letos jsme hráli v Česku a na Slovensku. Tady mám dobré zázemí a na koncerty přišlo opravdu hodně lidí, což nás potěšilo. Postupně bychom chtěli vyrazit i do Polska a Německa, ale je to náročné – Pat i Trey žijí v USA, takže jen samotné letenky, hotely a logistika kolem dělají z KoMaRy poměrně drahý projekt.

Alan – Jako KoMaRa, docela oříšek vás zařadit. Je zde art rock, jazz, jazz rock. Co dál?
David - To vlastně ani sami nevíme. Každý to slyší jinak – někdo v tom cítí jazz, jiný prog rock nebo experimentalni ambient. V jedné recenzi na první album ale někdo napsal, že KoMaRa zní jako soundtrack k filmu Davida Lynche, který nikdy nenatočil. A to je asi nejpřesnější popis, jaký jsem kdy slyšel.

Alan – Máš nějaké vtipné zážitky s kapelou ať to trochu můžeme odlehčit?
David - Trey má, myslím, hnědý pás v brazilském jiu-jitsu. Před koncerty mě v šatně často učil, jak se dostat z klinče. Jednou v Bratislavě byly dveře do šatny otevřené a publikum na nás vidělo. Vypadalo to, jako bychom se tam mlátili, protože jsme se nemohli dohodnout, kdo začne hrát intro. (smích)

Alan -     Další tvá tvorba je hudba k filmům. Ke kterým filmům jsi dělal hudbu?
David - Je jich možná kolem dvaceti – různé dokumenty slovenských režisérů, ale i hrané filmy. Z těch nejznámějších určitě Punk je hned a filmy Miki a Černák. Tyto dva snímky byly dokonce na Slovensku nejnavštěvovanější, překonaly i Avengers, což mě tehdy opravdu pobavilo.

Alan – Na kterém filmu jsi nejraději dělal? Který pro tebe byl největší výzva?
David - Určitě film Punk je hned – tam jsem se opravdu vyřádil s kytarami, mohl jsem si dovolit být drzejší a experimentovat. A pak samozřejmě Černák – to byl naopak velký oříšek. Spousta akčních scén, rychlý děj, napětí… tam jsem se hodně nadřel. Na YouTube jsou mimochodem dvě videa – Making of music k filmu Černák a také jedno k filmu Miki, kde je vidět, jak ta hudba vznikala.

Alan – Pokud bychom vzali tvorbu jako komplet. Řekněme které tři skladby ze své tvorby máš nejraději a proč?
David - První je skladba A.T. – Andrej Tarkovsky, z mého alba Sculpting in Time. Je celá v duchu Tarkovského filmů – jsou v ní i zvukové úryvky ze Zrcadla a Stalkera.  Mám pocit, že tahle skladba je něco jako otevřená báseň z mého nitra.
Druhá je Life vs Death z alba Unexpected Isolation, které jsem natočil s Arvem Henriksenem. Vznikla v hlubokém období covidu, kdy jsme úplně přišli o příjmy a budoucnost byla nejistá. Ta skladba v sobě má něco jako zrod něčeho nového z obrovské bolesti.
A třetí je Kde sa strácal sneh z alba Behind the Frozen Window. Tam se svou dcerou čtu poezii mého kamaráda Valerije Kupky. Mám pocit, že se nám podařilo vytvořit takovou zimní, ale přesto nadějnou atmosféru – kombinaci hudby, hlasu otce a dcery a poezie, která to celé propojuje.

Alan – Ty i hodně cestuješ. A to nejen jako turista, ale pracovně. Toto by mohlo být dosti zajímavé pro našeho čtenáře. Můžeš k tomu více říci? Nedávno jsi byl pracovně v Řecku.
David - Cestuji docela dost, ale v Řecku jsem byl spíš na krátkém výletě – Ryanair měl letenky z Budapešti asi za třicet eur, tak jsem toho využil. V pátek ale letím do Los Angeles. Pojedu se už potřetí setkat s filmovým skladatelem Thomasem Newmanem. Bere mě k němu Rick Cox – jeho kytarista, se kterým spolupracuje už od roku 1984. Thomas Newman dělal hudbu k filmům jako Vykoupení z věznice Shawshank, Road to Perdition, Wall-E, Hledá se Nemo nebo James Bond: Skyfall. Rád bych, abychom společně vytvořili projekt, který bychom v roce 2027 mohli představit i na pódiích.

Alan – David Kollar a USA. Opět nám to zde trochu poodhal. A vydáváš stále v USA?
David - Vydavatelství Hevhetia, které vydalo obrovské množství skvělé hudby a dlouhá léta podporovalo umělce, bohužel muselo skončit. Pak se mi naskytla možnost vydávat u amerického labelu 7D Media Records, který vlastní Trey Gunn z King Crimson. Pro mě je to skvělé, protože mají svoji distribuční síť – většinou kolem takzvané „Crimson family“. Některé desky jsem si vydal i sám, ale musím říct, že Facebook nebo jedno video na YouTube nejsou skutečné promo. Je dobré, když to vydá label, který má databázi, kontakty a ví, jak s tím pracovat. I když už to dnes není velký byznys – spíš tak „na kávu“ – jsem rád, že mě vydávají právě v USA.

Alan – Jezdíš ještě do USA hrát? Kde jsi tam pobýval? Ono USA je poměrně dost velká zkušenost. Prostě je to tam naprosto, ale naprosto jiný než v Evropě.
David - V roce 2013 se můj album The Son dostal v magazínu Guitar Moderne mezi nejlepší nahrávky roku. Potom se mi ozvalo pár lidí z USA a nakonec z toho vzniklo menší turné – od Seattlu až po Los Angeles. Vzal jsem s sebou i trumpetistu Paola Raineriho. Musím říct, že to bylo docela peklo. Hráli jsme všude možně – i v obýváku jednoho rodinného domu, kde se pořádají koncerty, a pak v různých klubech, kde nás hrálo víc kapel za večer. Když se lidem naše hudba líbila, vhodili dobrovolné vstupné do velké sklenice – takové jako od okurek – a to jsme si pak rozdělili. Bylo to asi devět koncertů a po tom posledním jsem si řekl: Stará dobrá Evropa… (smích)

Alan – Jaké, které tvé díla jsou rockové? A jasně hudbu kterou jsi dělal pro filmy, tak i tam se rockové party objevili.
David - Na většině mých nahrávek se něco z té rockové duše vždycky objeví. Ale v první řadě je to hudba všech možných barev, ne jen jedné. Když bych to měl říct přímo – tak určitě můj poslední sólový album Calls, pak KoMaRa I a KoMaRa II, ale i starší desky jako Crime on the Bunny nebo Equation of Time z roku 2011.

Alan – Největší topárna pro tebe? Ocenění, koncet, vystoupení? Nebo klidně když jsi byl třeba v lese a našel jsi na 10 metrech 60 hřibů.
David - Určitě koncert Tool v Krakově – pětadvacet tisíc lidí a z PA systému hrály moje kytary. Pak třeba otevírání koncertů Stevena Wilsona ve Vídni a Berlíně. Silný moment byl i ten, když jsem se na třetí pokus dostal do studia Hanse Zimmera – a zjistil jsem, že to prostředí vlastně není pro mě. Nezapomenutelné byly i improvizace s Thomasem Newmanem, nebo když jsem bydlel v Texasu u Pata Mastelotta a nahrával s ním. Ale vlastně má každý album svůj příběh, každý projekt něco výjimečného. Takže když to vezmu dohromady – všechno je to jedna velká „topárna“, která opravdu stojí za to.

Alan – Díky za rozhovor. Tímto ještě nekončíme, do budoucna spácháme něco dalšího. Tvoř barde, děláš to dobře.
David – Ďakujem.
https://www.davidkollar.com
https://davidkollar.substack.com