Koncert nebo návštěva strašidelného domu? Kapela Ice Nine Kills přivezla Halloween s měsíčním zpožděním!

Podívaná jako od Wese Cravena. Americkou šestici Ice Nine Kills jsme tu hostili naposledy dva roky zpět, když se jejich show z kapacitních důvodů místo v Roxy uskutečnila v jiném pražském klubu, SaSaZu. Právě sem minulý pátek opět kapela zavítala, tentokrát v rámci svého dle jejich slov „doposud největšího a nejkrvavějšího Eurotripu: A Work of Art Tour“. Na té je skupina Ice Nine Kills doprovázena trojicí komunitně známých jmen: TX2, Creeper a The Devil Wears Prada, zastávajících roli supportu. Dokázaly se kapely vyrovnat s očekáváními fanoušků a kdo byl jejich jasným favoritem?

TX2

Emo Bait nebo autentický hlas „nepochopené“ generace? Alternativní hudební skupina TX2 si získala přízeň hlavně mezi mladými na sociálních sítích, ale zároveň vyvolala odpor a skepsi u části starších nebo tradičněji orientovaných posluchačů. 

Za jeho založením stál tehdy patnáctiletý Evan Thomas; projekt původně rozvíjený jako samostatná činnost díky nárůstu pozornosti za pomoci platforem YouTube a TikTok rychle přerostl v plnohodnotnou, formálně ustálenou sestavu. Přestože je jeho oblíbenost silně segmentovaná a kritiky býval často označován za tzv. „industry plant“ nebo „pozéra“, virální dosahy singlu „I Would Hate Me Too“ vedly v červenci roku 2023 ke smlouvě s k jejich tvorbě pasujícím labelem, Hopeless Records. Tento bod znamenal přechod k profesionálně spravované kapele, s reálnou možností vydávat desky, pořádat turné a tím pádem i hrát před širším publikem. 

TX2 večer otevřeli minimalisticky, přitom dynamicky – vrstvení zvukových ploch a efektních modulací utvářelo intenzivní, sugestivní atmosféru, udržující pozornost i jejich nefanoušků bez ztrát na čistotě projevu. Ačkoliv se stále jedná o relativně malé jméno, které si ještě dlouho nebude moci dovolit vyprodávat velké sály, v kontrastu k časté sterilní dokonalosti mainstreamové hudby, působili TX2 věrohodně bez přetvářky, a třeba se tak u nás brzy dočkáme jejich dalšího samostatného koncertu. 

Creeper

„Jsme divná kapela a děláme všechno divným způsobem,“ uvedl otevřeně pro magazín Upset William Von Ghould, vokalista britské gothic-punkové kapely Creeper. Ta napříč tamní alternativní scénou spojila různé vlivy, když před lety usilovala o vytvoření hudební skupiny, jenž by překračovala hranice tradičních žánrů a současně rezonovala s mladým publikem citlivým na temnější a emocionálně intenzivnější motivy.

Rychlý průnik kapely do očí veřejnosti nastal prostřednictvím nezávislých vydání a jejich nezvyklé kampaně na sociálních sítích, kde těsně před oznámením debutového alba zcela zmizeli. Později, právě po debutu Eternity, in Your Arms (2017) a jemu věnovaném nákladném turné přišel další, razantně odvážný krok: déletrvající roční odmlka, a posléze návrat s deskou Sex, Death & the Infinite Void (2020), novým “převlekem” kapely. Opustili s ním částečně punkový původ a vydali se naproti rock-and-rollu, glam rocku, britpop-rockovému impulsu, gotičtěším a dramatickým prvkům.

Ačkoliv toho zahráli mnoho, setlist o pár skladbách byl vyvážený jejich působivou performance. Creeper se teatrálním, vizuálně výrazným přístupem k vlastnímu projevu vyznačovali již od počátku, kdy výtvarná stránka byla vždy úzce propojena s jejich hudební kompozicí. Přesně tak také jejich páteční  – a mnozí dosvědčí, že i to v rámci letošního Rock for People festivalu – vystoupení vypadalo. 

The Devil Wears Prada

Teenageři bez velkých ambicí, kteří chtěli hrát nejtvrdší možnou hudbu. V žánru stěžejní, The Devil Wears Prada vstoupili na scénu v době, kdy metalcore začal pronikat z klubových suterénů do širšího povědomí. 

Svým názvem skupina vyjadřuje odpor vůči konzumu a věcným hodnotám. Její členové tehdy měli na mysli určitou anti-materialistickou ideu a odkaz na stejnojmenný kultovní film zde přitom nesehrál žádnou roli. Už s první deskou Dear love: A beautiful Discord (2006), silně zastávající křesťanské motivy, byla patrná touha kapely se odlišit víc, než u většiny jejich současníků. Texty poháněné vírou, morálkou či kritikou idolatrie, prosycené živočišnou energií upoutaly okamžitou  pozornost a působily jako nečekaně reflexní protiváha tehdejší agresivní vlny.  

Ďábel sice možná nosí Pradu, každopádně frontman s českými kořeny, Mike Hranica po čas koncertu hrdě nosil dres našeho hokejisty, Davida Pastrňáka. Kapela hned s dozněním úvodního intra naznačila, že se během svého vystoupení budou držet spíše kratšího a zúženého výběru skladeb, věrně kopírujícího jejich momentální hudební profil. A skutečně – fanoušci kapely si užili soustředěnou selekci jejich diskografie, která přesně vystihla, v jakém rozpoložení se její sestava právě teď nachází.

Ice Nine Kills

„Panic! At the Disco pro scene kids.“ Přestože jsou oficiálně vedení pod žánrem metalcore, sami své tvorbě přikládají označení theatricore: tedy „volně pojmenovaný“ subžánr metalu s teatrálními, až cinematickými prvky, silnými vizuálními a tématickými podněty. A přesně to Ice Nine Kills také jsou. 

Název kapely, převzatý po fiktivní stejnojmenné látkce ice-nine, vychází z literární klasiky Kurta Vonneguta, Cat's Cradle. Není to ale jediná pocta ze strany kapely, vzdaná knižnímu světu. Every Trick in the Book (2015) je čistě literární album a málokdo ví, jak extrémně věrně album následuje knižní předlohy; začátek hororového motivu a skutečný mezinárodní úspěch přišel ovšem až s albem The Silver Scream (2018) a jeho přímým pokračováním, The Silver Scream 2: Welcome to Horrorwood (2021). Letos kapela Ice Nine Kills uveřejnila tři písně: v říjnu publikovanou „The Laugh Track“,  „The Great Unknown“ a předtím ještě, remasterovanou verzi své již existující písně, „A Work of Art“, jméno které nese jejich právě probíhající turné.

„Hey Paul!“ Zvolává jednohlasně celé Sasazu těsně předtím, než se Spencer Charnas, frontman kapely Ice Nine kills, napřahuje se sekerou nad Paulovo nebohým představitelem a následně vítězně zvedá jeho useklou hlavu. Zní vám to jako scéna z nějakého hororového snímku? Máte do jisté míry pravdu, jedná se totiž o scénickou performance ke skladbě „Hip to Be Scared“, přímo odkazující na slasher klasiku, American Psycho. Každá píseň je uvedena vlastní „scénou“ s tématickými kulisami a rekvizitami; během setu předvádějí krátké herecké skeče  inspirované šablonami daných filmů. Jednotlivé skladby pak oddělovala krátká intra – projekce za bicími sloužila jako vizualizér, simulující obrazovku starého televizoru, přehrávajícího útržky retro reklam, občasně přerušovanými probliky scén z tehdejších filmových titulů.

Ice Nine Kills rostou a své příznivce mají už po celém světě – je ale jejich stále stejný, hororový narativ nevyčerpatelný? Na tuto odpověď si ještě budeme muset nějakou dobu počkat.

 

Text: Marii Saláková

Foto: Ice Nine Kills